skupina básníků, která se realizuje na konci 19. st. a prvním dvacetiletí 20. st.

Anarchističtí buřiči, „básníci života a vzdoru“, je označení pro generaci českých spisovatelů, která se začala tvořit na počátku 20. století v době upadajícího vlivu lumírovců a vrcholícího symbolismu a dekadence představitelů České moderny (v roce 1900 vyšla sbírka A. Sovy Ještě jednou se vrátíme, o rok později Golgatha J. S. Machara a Ruce O. Březiny). Jen o zhruba desetiletí mladší básníci Bezruč, Neumann, Šrámek, Toman, Dyk, Mahen, Rosenzweig-Moir, Mach, Těsnohlídek a Gellner (kromě prvně jmenovaného narození v letech 1875–1883) se však po krátkém okouzlení symbolistně-dekadentní poetikou v okruhu Moderní revue s tímto programem rozešli a abstraktní symboly začali nahrazovat přímým pojmenováním a věcností.[1]

Kromě Františka Gellnera (od roku 1914 nezvěstného na haličské frontě) všichni pokračovali ve své tvorbě za první republiky, někteří dokonce ještě v krátkém období po druhé světové válce.

Těsně před první světovou válkou začali do popředí vystupovat mladí autoři okolo Almanachu na rok 1914 (na kterém se však výrazně podílel i v té době již osmatřicetiletý S. K. Neumann). Na rozdíl od svých anarchistických současníků ve svých dílech reagovali na nové umělecké směry v evropských literaturách (především kubismus, futurismus a civilismus).