Mafie má pro mě, stejně jako pro mnoho jiných, výsadní postavení. Hrával jsem ji odmalička, jednotlivé dialogy znám téměř, stejně jako Cimrmana, zpaměti, vím, kde je jaká lékárnička, schované to či ono auto. Po oznámení Definitive Edition jsem se nemohl dočkat, jak celá záležitost dopadne. Přes noc v den vydání jsem hru nechal stáhnout, a ráno vkročil do nového Lost Heaven. Jelikož se soustředím hlavně na děj, začal jsem si všímat některých změn. Vypíšu tady, částečně chronologicky, některé, kterých jsem si všiml.

- Změnila se jména některých čtvrtí. Nechápu proč. Co je špatného na New Ark nebo Hoboken? Postavy se občas taky spletou a řeknou staré jméno (Oak Hill místo Beech Hill).
- Vincenzo se maniakálně směje při demonstrování užitečnosti baseballové pálky. Srovnejte s klidným bodrým chlapíkem
v původní hře a řekněte, který má blíže ke skutečnému člověku.
- Lucas Bertone už není přátelský upřímný automechanik, ale obchodník s lidskými orgány s úlisným hlasem, který se pohledem neustále snaží vaše ledviny přimět opustit tělo. Neplatící a jinak nepříjemné zákazníky už nenechává vytrestat Tomem (výměnou za protislužbu), ale ?lepí si na nástěnku pohlednice míst, poblíž kterých je zaparkováno pět prototypů? Tomu říkám immersion.
- Sára už není nevinnost sama, ale je průbojná jako spojenecká parašutistka ve Francii za okupace.
- Mrzí mě, že se ve hře tolik mluví sprostě. Když to situaci vystihuje, nejdu pro nějaké to slovo daleko, ale zde ve hře mě to vyloženě občas ruší. Zvlášť pokud Don sám upozorňuje, že nerad slyší klení v baru, na které nikdo nebere ohled. V původní hře se více říkalo "vykašlat" nežli "vys*at". Nevím, co bylo za tímto rozhodnutím. Má hra působit dospěleji, nebo se posunula doba a jsme všichni hrubší?
- Všechny cutscény na mě působí uspěchaným dojmem. Postavy se ze sebe snaží vše vysypat co možná nejrychleji. Příkladem budiž scéna s Frankem před závodem v původní hře a nyní. Průměrně jsou ale, myslím, tak dvakrát kratší než v originále.
- Tank v misi Výlet do přírody. Z předávky kořalky z Kanady se stal výlet do paralelního vesmíru...
- Paulie je až moc šílený. V původní hře byl velmi přátelský chlapík, kterému ujely nervy vlastně jen párkrát ve hře ("Co si o sobě ty parchanti ****** myslej?"), jenže zde je agresivní pomalu pořád. Výsledkem je, že je těžké ho mít rád, když si dělá legraci z Ralpha, aby mi ho ve Smrti umění mohlo být líto.
- Přepracování Bastarda se štěstím mi nevadilo do té doby, než mi došlo, že přijdu o scénu s vlakem. Ten nápad je prostě až moc dobrý a žádná jeho lepší náhrada se nekonala.
- Význam a dějová krize v misi Jen tak pro radost dostává úplně jiný význam. Salieri tedy oproti původní hře zapomněl na své zásady a dal se k obchodu s drogami. Pro mě je to dost zásadní změna struktury jeho charakteru a nevím, co bylo špatného na původní zápletce.
- Žlutý Pete není ve hře. NENÍ!!
- Mise Melouch je vykuchána do základů. Fáze příprav, která byla pro mě nejzábavnější (Viktor Kožený, lunapark v Hobokenu atp.) chybí úplně.
- Sam na konci působí méně zle a více uboze. Řeč na konci rozhodně nemá takovou váhu a dojem jako původně.
- Monolog na konci hry je velmi plytký a plný klišé ("Upadneme, ale postavíme se a jdeme dál..." ).

+ Dějový oblouk s Carlem je dobrý, alespoň pak více bolí kudla do zad.
+ Sára je více vidět v průběhu celé hry.
+ Frank už má dospělou dceru. Dříve sice byly situace o mnoho starších pánů manželů častější než nyní, ale stejně to na mě vždy působilo divně.
+ Salvatore mluví italsky. Nejdřív jsem se divil, ale přišlo mi to zábavné. Občas jsem pochytil nějaké slovíčko. Tím nechci zanevřít na původního Salvatora, ale tenhle byl o něco zajímavější.
+ Zápletka mise Skvělý obchod je pozměněná k lepšímu. Tohle má za sebou trochu toho intrikaření, původní námět byl trochu strohý. Vždy mi přišlo zvláštní, když Salieri najednou oznámí, že se Samem Wicketsem bylo všechno jinak.
+ Minihra na okruhu v autoencyklopedii.

Definitive edition se snaží být dospělejší a serióznější než originál. Ten rozdíl je patrný v dialozích, v zobrazení města. Možná z toho důvodu chybí Extrémní jízda, easter eggy (i když jsem moc nehledal, třeba tam jsou). Vůbec toho hodně chybí. To mi asi vadí ze všeho nejvíc, že je tahle hra pro mě líná. I když na ní pracoval mnohem větší počet lidí a za úplně jiné peníze, na hře to není vidět. Nemůžu jet tramvají, nemůžu jet nadzemkou (pardon, můžu, ale jenom v cutscéně), nikdo mi nedoplní na pumpě nádrž, nemůžu zahodit zbraň, nemůžu mít dvě dlouhé zbraně (jednu v kabátě), nemůžu si zahrát Extrémní jízdu, v Jízdě si nemohu nastavit hustotu dopravy, policie, místo začátku, ani denní dobu. Nemůžu si vypnout prokletou ikonu aktuálního cíle, která mi neustále hyzdí obrazovku. Když seberu bednu molotovů, v inventáři se mi objeví jen dva. Nepřátelé chodí ve vlnách a noví se neobjeví, dokud všichni z předchozí vlny neleží v kaluži vlastní krve. Toho jsem si všiml hlavně na parníku, kde jsem marně hledal schovaného gangstera a pobíhal po prázdné lodi, aby se následně po jeho zabití mohla zaplnit novou bandou, po které nebylo ani vidu, ani slechu. Tommy neumí nic udělat potichu a všechny musí zabít - Návštěva lepší společnosti se tady fakt nepovedla a ani jsem nedostal Silver Fletcher. Jen tak pro radost je vcelku nudná, větší část původní mise se vlastně odehraje sama ve videu. Navíc je honička s policií. Ach ty honičky. Mířidlo se automaticky zaměřuje na auta, ale není jasné kam, často ani nemohu prostřelit gumy a konečně se jich zbavit, protože mě hra nenechá. Asi se mám řídit šipečkami a najet do jakési zóny, kde mě pronásledovatelů hra zbaví. Já to chci ale udělat SÁM, jinak bych radši koukal na film! Tento přístup je vidět i jinde. Hra neustále říká, co mám dělat. Už si nemohu přijít sám na to, že mám cisternou rozbít vrata v přístavu, strážné u vily prokurátora mi hra ukáže na minimapě (včetně plánku zahradního bludiště, které tím pádem ztrácí význam). V tomto duchu jsou i ukecaní nepřátele, divím se, že neříkají, že potřebují na záchod, když sdělují takové věci jako: "Přebíjím samopal! Jdu do krytu! Hážu zápalnou lahev!" V původní hře přece nikdo nic neříkal a prostě ten granát hodil, na hráči pak bylo, aby dopad slyšel a včas se ukryl. Hra mě nenechá po misi odřídit zpátky do Salieriho baru a nepravidelně končí mise, kde chce. V původní Mafii jsem si vždy užil cestu domů v zájmu immersion. Hudba mě velmi zklamala. Intro je samozřejmě dobré, protože je hudba původní. Myslel jsem, že v tomto duchu se bude pokračovat, ale to jsem se spletl. Z originální hudby pro tuto hru si nepamatuji prakticky nic, zatímco melodie z původní Mafie zabroukám kdykoli (a není to tím, že bych ji hrál tolikrát). Autorádia se rozmohla až koncem třicátých let, takže jsem je z roleplay vypínal. Po tom, co jsem vypnul rádio ho často hra samovolně zase zapnula, což považuji za chybu. Chyb je ve hře také dost, i když spadla jen jednou. Tommy se špatně ovládá, musí nejdříve obkroužit kolečko, aby s vydal tam, kam chci. V boji je celkem k zlosti. Cover systém často blbne a nenechá mě vystřelit. Zbraně vůbec nezní tak pěkně kovově jako v Mafii 2, ale dělají jen taková lupnutí. Postavy jsou často velmi slabě slyšet, i když stojím přímo vedle nich. V Bastardovi se štěstím po výbuchu bomby telefonuji Vincenzovi, ale jeho hlas zní, jako by stál vedle mě.

Ačkoli tohle může vyznít jako h8 na Definitive Edition, není tomu tak. Po grafické stránce se mi hra moc líbí, na odlesky aut bych se mohl dívat pořád, a příběhové klady jsou výše. Faktem ale je, že ke konci mě hra bavila čím dál méně. Kdybych měl poradit svému já z minulosti, asi bych si za ty peníze koupil něco jiného. Kdyby aspoň ta Extrémní jízda.

V Jízdě jsem našel a dokončil úkoly, takže alespoň pár příjemných překvapení (muži v černém:).