Po odnožích trojky tvůrci sáhli k radikálnějším změnám a do davu zfanatizovaného hypem vhazují hru s větším důrazem na postavy a příběh o probuzení z amerického snu. Povedlo se Nikovi Beličovi naplnit vysoká očekávání? PRVNÍ ČESKÁ RECENZE

Grand Theft Auto. Tři slova, za nimiž se skrývá tolik, jako asi za žádnou jinou hrou. Simulátor zločinu, prznič dětských duší, absolutní žrout času, nejvýdělečnější značka Take 2, kontroverze, originalita, svoboda. ZÁBAVA! Ano, nejvýstižnější, alespoň pro hráče, je poslední z uvedených charakteristik. Zábava koncentrovaná, různorodá a nekončící (viz rodokmen). A po vizuálně podobných odnožích trojky konečně Rockstar vylepšuje jádro hry a do davu zfanatizovaného roční mediální kampaní a extatickými 10/10 recenzemi syrově vhazují svůj produkt. Teď už musí čtvrté GTA obhájit svou čest před samotnými hráči. Čert vem recenzenty...

Vysněný disk s hrou mi byl doručen redakčním kurýrem v jednu hodinu v noci a ačkoliv jsem moc chtěl, už jsem na to prostě neměl sílu a raději šel spát. Ráno jsem vstal, vzal si v práci dovolenou, zapnul Xbox 360 a začal třídenní maraton, kdy jsem pouze hrál, u toho jedl, občas navštěvoval toaletu a spal. Nicméně prvních pár hodin ve staronovém Liberty City nebylo takových, jak bych si představoval. Grafika mě příliš nenadchla, úkoly byly vesměs nudné, všichni mi nadávali, neměl jsem peníze, ale hlavně nebylo do čeho píchnout. Stále jsem hledal staré věci. Chtěl jsem si, jako jsem to dělal od třetího dílu, odjezdit mise v záchrance, abych dostal nějaký vymakaný bonus. Chtěl jsem vozit lidi v taxíku, abych se naučil znát město, chtěl jsem hasit požáry a hledat skryté balíčky. Místo toho jsem se pachtil s neovladatelnými auty a potácel se od jednoho pochybného kšeftu k druhému.

Jako jugoslávský přistěhovalec Niko Belič, hlavní hrdina hry, jsem při tom musel poslouchat svého zhrzeného bratrance a neustále mu zachraňovat prdel. Město bylo šedé, nikde žádná interaktivita, nic, co by mě vyvedlo z nudného života přistěhovalce, který se snaží přežít, jak jen to jde. Ano, pár věcí tu přeci jen bylo, ale já byl zklamán, že se GTA vydalo tímhle směrem...

Říkal jsem si, že jsem Rockstaru skočil na špek, že můj mozek podlehl tomu doprovodnému hypu. Vždyť ta hra je úplně nudná, kde je rozmanitost? Kde je originalita, kde je volnost? Vždyť ty bastardi jenom trochu vylepšili grafiku, ale hratelnost je v troskách. Vždyť je to rychlokvaška! Řeknu vám, prvních deset hodin, za něž jiné hry skoro dohrajete, jsem měl opravdu velmi špatný pocit, že z nejočekávanější hry je jenom průměrná věc. A neopouštěly mne obavy, že jestli tohle napíšu do recenze, tak mě všichni ti zarputilí fanoušci v diskusi rozcupují na kousky. Ale byl jsem naprosto odhodlán napsat pravdu, napsat, jak velkým zklamáním GTA IV mi v tu chvíli připadalo.

Situace se naštěstí začala měnit na sklonku dne. Zabil jsem první větší kápo, které s odstupem času bylo jenom šikanujícím ruským ožralou, který se posledních deset let nezvedl ze zaplivané hospody. Vše, co jsem napsal v předchozích odstavcích byla pravda, ale Rockstar to tak zřejmě udělal schválně. Nikovy začátky jsou opravdu kruté. Vyrovnává se s kulturním šokem, s probuzením z „amerického snu“, se svým bratrancem závislým na hazardu - zkrátka skoro se vším, co se v jeho životě právě děje.

V pravý moment se naštve a rozhodne se, že už sebou nenechá dále zametat. Uvědomí si, že jestli chce přežít a hlavně žít, musí to udělat po zlém, protože po dobrém, po dobrém v Liberty City nikdo nejedná. Zní to sice šíleně, ale prvních deset, patnáct hodin je v GTA IV trochu jako tutorial. Seznamoval jsem se se spoustou novinek a nepřestával oplakávat ty vypuštěné prvky. V každé druhé misi mi jsou předváděny nové pohyby, z nichž některé jsou ale pro znalce naprosto rutinní záležitostí.

Největší změnou oproti předchozím dílům opravdu je, jak bylo slibováno, důraz na příběh a hlavního hrdinu. Můj virtuální život tady je rozebrán do posledního detailu. Sice nechodím na záchod, ale musím řešit běžné věci, jako jsou peníze, telefonáty a vztahy. A právě budování kontaktů je v GTA IV velmi podstatné. Jediné světlo v té zašedlé mlze prvních dnů v Liberty City byla Michelle, moje přítelkyně. Ráda chodila do barů na kulečník, šipky nebo bowling. Zkrátka mi ukázala město. Vždycky jsem jí zavolal, domluvil rande, někam jsme vyrazili a když se jí rande líbilo, skončili jsme u ní doma. Když jsem vyšel po první bouřlivé noci z jejího apartmánu, ohodnotila mě hra titulem: „warm coffee“.

Ratingové označení na krabici hlásá nejvyšší možné – pouze pro dospělé. A přestože Rockstar jindy s Manhuntem či Bully boří jedno tabu za druhým, mám pocit, že se zde bojí reakcí veřejnosti. Ve skupině her s takovým označením by přece nemusela být potlačována erotika. Ale ouha, ačkoliv si Rockstar vystřelil z aféry kolem Hot Coffee, nedokázali tenhle protest dotáhnout do konce. Když vohnu svojí přítelkyni, se kterou se navíc musím docela dlouho seznamovat, tak jen slyším neurčité: „Niko, řekni mi víc,“ na obrazovce je pohled na dům, kde probíhá akce, vibruje ovladač a to je vše.

Návštěva striptýzového baru je sice velmi sexy, ale žádné nahotinky se rovněž nekonají. No a nakonec prostitutky nabízí služby ve třech cenových skupinách a na sex se můžete dívat z vnějšku auta z jakéhokoliv úhlu, ale oba aktéři jsou oblečení. Nechci, aby se GTA změnilo v porno, ale jelikož jde o hru pouze pro dospělé, kde se fetuje, zabíjí, krade, prostě se dělají ty nejhorší zločiny, mohli do toho autoři trochu praštit. Takhle to vypadá, že fetovat je OK, ale provozovat sex je něco odsouzeníhodného. Palec dolů.

V jiných ohledech se však autoři vydali cestou reality. Posun ke skutečnosti je vidět na každém kroku a zpočátku mě to dost štvalo, ale později jsem to začal oceňovat. Příběh sám o sobě není ničím neobvyklým. Co lze čekat o simulátoru zločinu? Zradu, podrazy, vraždy, únosy, jednoduše každodenní chléb kriminálníka. A pomstu, která je ústředním motivem celé hry.

Příběh hraje podstatnou roli co se celkové atmosféry týče. Hodně času jsem jen tak plkal s ostatními charaktery, z rozhovorů s různými individui jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí. Každý má nějakou historii, většinou dost temnou. Jsou tu klasičtí alkoholici, velmi oblíbený je v Liberty City kokain, na kterém frčí snad polovina města. Uvěřitelné jsou nejen vztahy mezi Nikem a jeho okolím, ale i mezi ostatními členy podsvětí. Spousta lidí, se kterými jsem pracoval, se mezi sebou alespoň trochu znala, občas spolu udělali nějaký obchod. Často se také původně partneři rozhádali a jeden po mě chtěl, abych zabil toho druhého.


Postavy mají kladné i záporné stránky, někdo vás štve už od chvíle, kdy poprvé otevře hubu. Někdo další je vám zase sympatický. Na tom je potom postavena další úroveň chování. S určitými lidmi jsem chodil jen tak na pivo nebo večeři, pro někoho dalšího jsem udělal pár kšeftů, ale pak už jsem o něm nechtěl nic slyšet. Budování přátelství v GTA IV má své klady i zápory. Dokud jsem udržoval pouto se svým bratrancem, tak mi na zavolání posílal zdarma taxi, což se prvních pár dní ve městě šikne.

Další lidé mi přinášeli jiné výhody. Je však potřeba s danou osobou trávit čas, vyslechnout si její problémy, zahrát nějakou hru. Společenský život v GTA IV nahrazuje obrovské množství miniher a skrytých úkolů, kterými byly předchozí díly přeplněny. Zpočátku jsem to neoceňoval, ale postupem času jsem zjistil, že je fajn občas jen tak poklábosit. Smůla je, že jen málo z odpočinkových aktivit je vyloženě zábavných. Ze sportů v podstatě žádná – šipky jsou trapně jednoduché, kulečník a kuželky nic moc. Když se jdu opít, není ani vidět nějaká anikdota... Hru zkrátka doporučuji a přeju hodně zábavy...


Zdroj textu: https://games.tiscali.cz/recenze/grand-theft-auto-iv-mega-recenze-49978
Autor textu: Pavel Oreški

Po odnožích trojky tvůrci sáhli k radikálnějším změnám a do davu zfanatizovaného hypem vhazují hru s větším důrazem na postavy a příběh o probuzení z amerického snu. Povedlo se Nikovi Beličovi naplnit vysoká očekávání? PRVNÍ ČESKÁ RECENZE Grand Theft Auto. Tři slova, za nimiž se skrývá tolik, jako asi za žádnou jinou hrou. Simulátor zločinu, prznič dětských duší, absolutní žrout času, nejvýdělečnější značka Take 2, kontroverze, originalita, svoboda. ZÁBAVA! Ano, nejvýstižnější, alespoň pro hráče, je poslední z uvedených charakteristik. Zábava koncentrovaná, různorodá a nekončící (viz rodokmen). A po vizuálně podobných odnožích trojky konečně Rockstar vylepšuje jádro hry a do davu zfanatizovaného roční mediální kampaní a extatickými 10/10 recenzemi syrově vhazují svůj produkt. Teď už musí čtvrté GTA obhájit svou čest před samotnými hráči. Čert vem recenzenty... [h1][b]Jak to všechno začalo[/b][/h1] Vysněný disk s hrou mi byl doručen redakčním kurýrem v jednu hodinu v noci a ačkoliv jsem moc chtěl, už jsem na to prostě neměl sílu a raději šel spát. Ráno jsem vstal, vzal si v práci dovolenou, zapnul Xbox 360 a začal třídenní maraton, kdy jsem pouze hrál, u toho jedl, občas navštěvoval toaletu a spal. Nicméně prvních pár hodin ve staronovém Liberty City nebylo takových, jak bych si představoval. Grafika mě příliš nenadchla, úkoly byly vesměs nudné, všichni mi nadávali, neměl jsem peníze, ale hlavně nebylo do čeho píchnout. Stále jsem hledal staré věci. Chtěl jsem si, jako jsem to dělal od třetího dílu, odjezdit mise v záchrance, abych dostal nějaký vymakaný bonus. Chtěl jsem vozit lidi v taxíku, abych se naučil znát město, chtěl jsem hasit požáry a hledat skryté balíčky. Místo toho jsem se pachtil s neovladatelnými auty a potácel se od jednoho pochybného kšeftu k druhému. Jako jugoslávský přistěhovalec Niko Belič, hlavní hrdina hry, jsem při tom musel poslouchat svého zhrzeného bratrance a neustále mu zachraňovat prdel. Město bylo šedé, nikde žádná interaktivita, nic, co by mě vyvedlo z nudného života přistěhovalce, který se snaží přežít, jak jen to jde. Ano, pár věcí tu přeci jen bylo, ale já byl zklamán, že se GTA vydalo tímhle směrem... Říkal jsem si, že jsem Rockstaru skočil na špek, že můj mozek podlehl tomu doprovodnému hypu. Vždyť ta hra je úplně nudná, kde je rozmanitost? Kde je originalita, kde je volnost? Vždyť ty bastardi jenom trochu vylepšili grafiku, ale hratelnost je v troskách. Vždyť je to rychlokvaška! Řeknu vám, prvních deset hodin, za něž jiné hry skoro dohrajete, jsem měl opravdu velmi špatný pocit, že z nejočekávanější hry je jenom průměrná věc. A neopouštěly mne obavy, že jestli tohle napíšu do recenze, tak mě všichni ti zarputilí fanoušci v diskusi rozcupují na kousky. Ale byl jsem naprosto odhodlán napsat pravdu, napsat, jak velkým zklamáním GTA IV mi v tu chvíli připadalo. Situace se naštěstí začala měnit na sklonku dne. Zabil jsem první větší kápo, které s odstupem času bylo jenom šikanujícím ruským ožralou, který se posledních deset let nezvedl ze zaplivané hospody. Vše, co jsem napsal v předchozích odstavcích byla pravda, ale Rockstar to tak zřejmě udělal schválně. Nikovy začátky jsou opravdu kruté. Vyrovnává se s kulturním šokem, s probuzením z „amerického snu“, se svým bratrancem závislým na hazardu - zkrátka skoro se vším, co se v jeho životě právě děje. V pravý moment se naštve a rozhodne se, že už sebou nenechá dále zametat. Uvědomí si, že jestli chce přežít a hlavně žít, musí to udělat po zlém, protože po dobrém, po dobrém v Liberty City nikdo nejedná. Zní to sice šíleně, ale prvních deset, patnáct hodin je v GTA IV trochu jako tutorial. Seznamoval jsem se se spoustou novinek a nepřestával oplakávat ty vypuštěné prvky. V každé druhé misi mi jsou předváděny nové pohyby, z nichž některé jsou ale pro znalce naprosto rutinní záležitostí. Největší změnou oproti předchozím dílům opravdu je, jak bylo slibováno, důraz na příběh a hlavního hrdinu. Můj virtuální život tady je rozebrán do posledního detailu. Sice nechodím na záchod, ale musím řešit běžné věci, jako jsou peníze, telefonáty a vztahy. A právě budování kontaktů je v GTA IV velmi podstatné. Jediné světlo v té zašedlé mlze prvních dnů v Liberty City byla Michelle, moje přítelkyně. Ráda chodila do barů na kulečník, šipky nebo bowling. Zkrátka mi ukázala město. Vždycky jsem jí zavolal, domluvil rande, někam jsme vyrazili a když se jí rande líbilo, skončili jsme u ní doma. Když jsem vyšel po první bouřlivé noci z jejího apartmánu, ohodnotila mě hra titulem: „warm coffee“. [h1][b]PRO DOSPÉLÉ A PŘESTO CENZUROVÁNO?[/b][/h1] Ratingové označení na krabici hlásá nejvyšší možné – pouze pro dospělé. A přestože Rockstar jindy s Manhuntem či Bully boří jedno tabu za druhým, mám pocit, že se zde bojí reakcí veřejnosti. Ve skupině her s takovým označením by přece nemusela být potlačována erotika. Ale ouha, ačkoliv si Rockstar vystřelil z aféry kolem Hot Coffee, nedokázali tenhle protest dotáhnout do konce. Když vohnu svojí přítelkyni, se kterou se navíc musím docela dlouho seznamovat, tak jen slyším neurčité: „Niko, řekni mi víc,“ na obrazovce je pohled na dům, kde probíhá akce, vibruje ovladač a to je vše. Návštěva striptýzového baru je sice velmi sexy, ale žádné nahotinky se rovněž nekonají. No a nakonec prostitutky nabízí služby ve třech cenových skupinách a na sex se můžete dívat z vnějšku auta z jakéhokoliv úhlu, ale oba aktéři jsou oblečení. Nechci, aby se GTA změnilo v porno, ale jelikož jde o hru pouze pro dospělé, kde se fetuje, zabíjí, krade, prostě se dělají ty nejhorší zločiny, mohli do toho autoři trochu praštit. Takhle to vypadá, že fetovat je OK, ale provozovat sex je něco odsouzeníhodného. Palec dolů. V jiných ohledech se však autoři vydali cestou reality. Posun ke skutečnosti je vidět na každém kroku a zpočátku mě to dost štvalo, ale později jsem to začal oceňovat. Příběh sám o sobě není ničím neobvyklým. Co lze čekat o simulátoru zločinu? Zradu, podrazy, vraždy, únosy, jednoduše každodenní chléb kriminálníka. A pomstu, která je ústředním motivem celé hry. Příběh hraje podstatnou roli co se celkové atmosféry týče. Hodně času jsem jen tak plkal s ostatními charaktery, z rozhovorů s různými individui jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí. Každý má nějakou historii, většinou dost temnou. Jsou tu klasičtí alkoholici, velmi oblíbený je v Liberty City kokain, na kterém frčí snad polovina města. Uvěřitelné jsou nejen vztahy mezi Nikem a jeho okolím, ale i mezi ostatními členy podsvětí. Spousta lidí, se kterými jsem pracoval, se mezi sebou alespoň trochu znala, občas spolu udělali nějaký obchod. Často se také původně partneři rozhádali a jeden po mě chtěl, abych zabil toho druhého. Postavy mají kladné i záporné stránky, někdo vás štve už od chvíle, kdy poprvé otevře hubu. Někdo další je vám zase sympatický. Na tom je potom postavena další úroveň chování. S určitými lidmi jsem chodil jen tak na pivo nebo večeři, pro někoho dalšího jsem udělal pár kšeftů, ale pak už jsem o něm nechtěl nic slyšet. Budování přátelství v GTA IV má své klady i zápory. Dokud jsem udržoval pouto se svým bratrancem, tak mi na zavolání posílal zdarma taxi, což se prvních pár dní ve městě šikne. Další lidé mi přinášeli jiné výhody. Je však potřeba s danou osobou trávit čas, vyslechnout si její problémy, zahrát nějakou hru. Společenský život v GTA IV nahrazuje obrovské množství miniher a skrytých úkolů, kterými byly předchozí díly přeplněny. Zpočátku jsem to neoceňoval, ale postupem času jsem zjistil, že je fajn občas jen tak poklábosit. Smůla je, že jen málo z odpočinkových aktivit je vyloženě zábavných. Ze sportů v podstatě žádná – šipky jsou trapně jednoduché, kulečník a kuželky nic moc. Když se jdu opít, není ani vidět nějaká anikdota... Hru zkrátka doporučuji a přeju hodně zábavy... Zdroj textu: [url=https://games.tiscali.cz/recenze/grand-theft-auto-iv-mega-recenze-49978]games.cz[/url] Autor textu: Pavel Oreški