Myslím, že už jsem to některé recenzi psala, ale vizuální novely nejsou úplně můj šálek čaje. Jednou za čas se ale najde taková, která mě nějakým způsobem přesvědčí si ji zahrát. Společným jmenovatelem bývají ‘free to play’, ‘LGBTQIA+’, ‘indie’ a nebo ‘ručně kreslené’. memoires by měla spadat do všech vyjmenovaných kategorií, podle toho, co jsem byla schopná o hře vypátrat.

Jelikož jde o krátkou free to play hru, aspekt vizuální novely je celkem strohý a možnosti výběru v dialogu nemají na příběh žádný dopad. Nemusíte se tedy bát, které z dialogových oken si vybrat, protože je to ve výsledku jedno. Konec je pevně daný. Vždycky se hrou propracujete přes šatník plný vzpomínek až ke smutnému konci. Vizuálně hra hraje všemi barvami, postupně ale odkrýváte příběh dvou lidí, který neměl šťastný konec. Nikdy bychom tedy neměli soudit knihu podle obalu.

Pokud si chcete memories zahrát, udělejte si tak půl hoďky volno, protože hra nemá check pointy, neukládá se a nejsou v ní kapitoly. Takže pokud ji vypnete v půlce, začnete zase od začátku. Jediné nastavení je pro hlasitost, v podstatě nic jiného ani nastavit nepotřebujete, jediné ovládání se týká myši. Mě osobně vadilo, že se text nedá načíst celý, takže musíte sedět jak ta trubka a čekat, až celá věta doběhne. Docela otrava, nemám ráda, když tohle hry dělají (vím, že tak protahují čas strávený ve hře, ale vadí mi to na oči). Úplně bych to asi taky nenazývala vizuální novelou, kvůli tomu, co jsem už zmínila v předešlém odstavci. Kresba je pěkná, jednodušší, avšak barevná. Příběh je zajímavý. Dávám pozitivní jako hodnocení do Steam recenze, ale jinak se přikláním k neutrálu.