"Dear diary." This is it. I have ended my miserable life.I couldn't take this ♥♥♥♥ any more. Being trapped in a wheelchair for the rest of my damn life is just not worth it. The surgeons told me that everything would be ok, they gave me hope, only to crush it under the soles of their feet and watch me destroy myself. They lied to me! They didn't know what it felt like! I thought I could handle my emotions, control them, contain them, prove them all wrong, but I was just too weak. I let it slip through my fingers, out of my grip. It poisoned me, it clouded my mind. They didn't know anything, they only feel the cold touch of their knives!
They gave me antidepressants. It helped me think clearly, to see things through. I took a couple of extra pills this afternoon, they showed me what I had to do in this... short moment of clarity. They showed me that there was noone and nothing worth living for. They showed me how fake Sophie and my doctor were, how they were laughing at me behind their masks when I wasn't looking.
Laughing at me, my legs, thinking that they are so good, that they are better than me.
Pretending that they care about me, it's all ♥♥♥♥♥♥♥♥!
The pills showed me the truth today, they always did. They opened my eyes, they gave me wisdom, and I acted upon it.
So I had to kill Sophie and my doctor..., my... "mentor", my "counsellor". Heh. I had to take them down with me. They're not laughing any more!
Oh I wish I could've taken everybody with me, but unfortunately, my situation makes that impossible.
To whoever is reading this: I hope my dead body will haunt you forever. Have fun scraping my brains off the wall.

F**k you.

I am in a terrible mental state right now. And just like any depressed person I chose to not seek help and play the scariest horror game I could find for free.

Played for a minute.

Nope. I aint that depressed. I choose life.

BTW to Team Psykskallar : You should make movies now. Horror movies got nothing on Horror Games. Only you can do it justice.

Všechno to začalo tím, že mi můj nejlepší kámoš napsal, že si zkusí zahrát tuhle hru. Já o ní něco málo slyšel během těch let, co jsem na Steamu. Byly to samé superlativy, že se například jedná o tu nejstrašidelnější hru vůbec. A taky jsem věděl, že je zde přítomen coop. Sdělil jsem tuto zprávu svému kámošovi, který neváhal a začal na mě zuřivě pomrkávat, jako kdyby zrovna dostal tik do oka. Samozřejmě, že si tuhle skutečnost jen představuji, protože jsme si pouze psali v chatu na Steamu. Ale trocha představivosti nikdy neškodí, o čemž by vám mohl dlouze vyprávět i tvůrce této hry.

První šok nastal při pokusu o vytvoření serveru. Po několika pokusech z obou dvou stran o vytvoření lobby, kde by se druhý z nás připojil, jsme to vzdali. Z mé strany na adresu tvůrců i hry zazněla nepublikovatelná slova (a ne, nemyslím tím slova chvály). Nakonec se ukázalo, že snad už od roku 2013 servery nefungují a hra se musí poštelovat skrz mód, což nám nějak nešlo, nebo stáhnout program Hamachi (nebo jemu podobná konkurence).

Skrz Hamachi jsme se tedy dostali jeden k druhému a mohli se ponořit do coop kampaně. Ta, jak jsme později zjistili, je oddělená příběhově od singleplayeru. Ve hře jednoho hráče projdete prvních osm kapitol děje, zatímco ve dvou hráčích zbylé čtyři. Ne tedy, že by na příběhu nějak extra záleželo, protože i kdybyste mi vyhrožovali snědením mé milované bílé čokolády, tak bych dokázal jen něco málo zamumlat, aby se neřeklo. „Je to něco jako Silent Hill, akorát jankovitější,“ bych utrousil a pak se rychle vrhl k zásobám mého bílého pokladu a vzal nohy na ramena.

A nebudu lhát – první kroky v téhle hře byly opravdu bolestivé. Bylo to jako narození se do světa her, které jsou dvě dekády staré. Opětovné rozpoznávání principů dávno zaniklých, zavátých písky času zapomnění a nebál bych se říct, že právem. Ano, je tady určitá nostalgie, ale některé věci by měly zůstat minulostí a nemusí se přenášet i do moderní doby. Nebudu mluvit nějak špatně o grafice, která je tak hnusná, že kdyby patřila do vaší rodiny, tak ji radši vydědíte. Už od menu jde poznat, že je tohle celé poháněné na původním Source enginu, což sebou nese zákonitě jeho klady i zápory. Mně osobně nevadí hranatá grafika, u které jde poznat jednotlivé geometrické útvary. Kde domy jsou krabice s okny a nasazenou čepičkou v podobě střechy, stromy jsou kůly zasazené do země a na nich nazelenalý maglajz. Kde zem je placka, případně hromada kopečků, posetá jednou opakující se texturou. Má to své nepopiratelné kouzlo a navíc, jak s radostí říkám – na grafice nezáleží.

Samozřejmě, že (ne)kvalitu grafiky jsme očekávali. Co nás ale překvapilo bylo plno následujících věcí, objevovaných postupně během hraní, jako kdybychom z bonboniéry Forresta Gumpa náhodně vyzobávali jen samé zkažené kousky čokolády. Hudba hraje pouze výjimečně, ale když už se tak děje, je překvapivě super a dotváří tu líbezně nechutnou a podivnou atmosféru, která skutečně připomíná Silent Hill. Všechno je tu takové nepřívětivé, odpudivé a prázdné. Pomáhá tomu i design levelů, jenž bych označil za „klasický amatérismus“. Tedy hromada dveří, které nejdou otevřít. Prázdné ulice a chodby. Hromada prostoru, jen aby to celé působilo velkolepěji. Opakující se lokace, u kterých se sami sebe ptáte, jestli náhodou nechodíte stále v kruzích, protože jste v tomhle podělaném lese už byli minimálně třikrát. Zvuky oscilují mezi dvěma hlasitostmi: buď jsou celkem v pohodě, nebo vám urvou ušní bubínky i s ušima. Ještě doteď slyším vrčení dvou motorových pil, které měl jeden nepřítel místo rukou a máchal s nimi nadšeně naším směrem, přičemž po jeho smrti jim očividně nedošel benzín v nádržích, takže pár desítek sekund se tento ne úplně slastný zvuk ozýval dál. Někteří protivníci křičí nahlas, vydávají podivné zvuky a dojde i na vzdychání, což určitě vyvolá u některých lidí pozdvižení obočí, poté přijde záchvat smíchu a nakonec, když to slyšíte už po x-té, vám z toho začne trošku hrabat. Ale to je zde normální.

On ten design nepřátel je celkově parádní, neokoukaný a pokud by to šlo, rozhodně bych se jimi pokochal ve volném čase. Opět platí, že inspirace Silent Hillem je zjevná. Během pěti a půl hodiny jsme odehráli obě coop kampaně a můžu říct, že tohle je rozhodně jeden z velkých kladů. Každá nová příšera vás ponechá jen v úžasu. Úžasu nad tím, jak vypadala (což začnete popisovat vašemu parťákovi, pokud zrovna nebyl u vás), případně úžasu nad tím, jak rychle vás sundala. Pod drn se tu jde totiž až extrémně snadno. Kdybych chtěl vypočítat svoje vlastní úmrtí v jedné kampani, nestačily by mi prsty na rukou a nohou mých, mé rodiny a ani mých sousedů… Většina nepřátel je bleskurychlá a než se nadějete, tak už stojí u vás a mydlí to do vás hlava nehlava. Někteří vás zabijí na jednu ránu, což je věc, kterou doopravdy neskutečně miluju. Ne, vůbec to není laciné. Počet protivníků je tak obrovský, že jsme pár částí museli prosprintovat, protože nám došla munice (část s molem byla brutální a polovinu jsme jen tak proběhli a modlili se k všemožným bohům, ať to dáme). A i když máte munice celkem dost, tak je hodně omezená a dobíjení zásobníků trvá přestupný uherský rok.

Když dojde do tuhého a něčí chladné tělo padne na ještě chladnější zem, je možné parťáka oživit. Také tu je pár injekcí, které vám doplní život. A zatímco u nábojů platí, že například u pistolí unesete pouze 3 zásobníky, tak injekci zvládnete mít v inventáři jen jednu. On samotný inventář je také omezený, ale to už tak nějak čekáte a těch osm míst na VŠE přejdete mávnutím ruky. Mimochodem jsme si zpočátku mysleli, že je naše hra zabugovaná, protože klávesy pro rychlou změnu zbraní nefungovaly. Až pak jsem zjistil, že se tabulátorem otvírá menu a zde si musíte ručně umístit zbraně na tyto pozice.

A víte co? Ani by mi nevadila místy až absurdně vysoká obtížnost, kdy to projdete jen tak tak. Jasně, třeba sekce, kde se rychle otvírají a zavírají dveře a vy musíte projít chodbou, aniž by vás byť jedny z nich praštily, protože vás to zabije, je vrcholem nasíracího designu. A ano, občas se objevivší boss, který má hromadu životů, silný útok a náhodně se spawnuje v průběhu hry, taky nepotěší. Ale toho jsme obešli skoro vždy skrz bug, kdy jsme přišli až tělo na tělo k němu a utloukli ho kusem dřeva, ubodali nožíkem nebo domlátili rukojetí palné zbraně. Nejhorší na všem byla ta přemíra bugů, až se z toho stal ten nejvíc zabugovaný zážitek od naší neslavné eskapády s Alone in the Dark. Na jednu stranu šlo udělat to s tím bossem a občas se nějaký ten neřád zasekl o část nábytku nebo jinou pevnou věc. Jenže kromě toho se nám děly samé škodlivé věci. Hitboxy jsou podivné, takže jednou nepříteli ustřelíte hlavu na jeden headshot, jindy vypálíte pomalu půlku zásobníku a on je stále v jednom kuse. Několik příšer prošlo nebo proletělo zdí, což vás vyleká více, než těch pár laciných lekaček. A já měl to „štěstí“, že mě hra nesnášela natolik, až mě pomalu u každé lokace v druhé kampani při jejím načítání vykopla. Naštěstí jsem se ihned připojil zpátky a dokonce mi zůstaly i moje zbraně z minulé mapy. Jednou mě zabila neviditelná nestvůra, kámoš mě oživil, já se objevil kdo ví kde a nemohl jsem se vůbec pohnout a nakonec jsem musel ověřit integritu mezipaměti hry skrz Steam, abych to vůbec rozjel.

Proč tedy nakonec dávám palec nahoru? Protože i přes všechny výše vypsané peripetie a chyby je tohle nezapomenutelný titul. Nehrál jsem hru jednoho hráče, ale coop byl skutečně zábavný, byť extrémně obtížný a některé pasáže se procházely jen se zatnutými zuby a s pekelným soustředěním. Atmosféru to mělo jedinečnou, design nepřátel zajímavý a na tu celou jankovitost si po čase zvyknete. Jen první krůčky skutečně bolely a člověk netušil, jestli si to užívá nebo si jen nalhává, že se mu tohle staromódní martyrium líbí. Takže za sebe doporučuji prožít tuhle zkušenost s někým, kdo se nebojí hardcore záležitostí.